Whitewatert trip do Ekvádoru

vyzadujiJaké to je, vyrazit do peřejí uprostřed pralesa na druhém konci světa? Tady je vyprávění z první ruky:

Po nevydařeném odjezdu na pádlovací výlet do Ekvádoru minulý rok, kdy jsme nakonec nečekaně skončili v Iránu, se tento rok whitewatert trip do Ekvádoru vydařil.

S partou dalších pěti kamarádů se postupně sjíždíme do městečka Baeza vzdáleného cca 100 km od hlavního města Ekvádoru Quita. Baeza a především restaurace Gina je v Ekvádoru známý base camp pro kajakáře z celého světa. Po tradičním a nutném přivítacím drinku „pěti tequilách“ (nutno podotknout, že místní tequilla je zde zadarmo…což se nám po dobu pobytu několikrát vymstilo) se postupně ubytováváme za směšných 5 dolarů. Ráno půjčujeme kajaky a vyrážíme na místní homerun řeku Quichos. Řeka má pěkný spád a na rozpádlování bychom si přáli něco lehčího. Nakonec jen s vytřeštěnýma očima v pohodě sjíždíme a užíváme si první den na řece.

Soutěska Narnie

vyzadujiV následujících dnech podnikáme jednodenní výlety na řeky Cosanga, Oyacachi, Jondachi a další úseky na Rio Quichos v blízkém okolí. Po večerech u Giny debatujeme u tequily o plánech na další dny, a vždy se povídání vrátí k legendární řece Cofanes. Jedná se o dvoudenní 55 km dlouhý sjezd divoké vody obtížnosti WW V skrz tropický deštný prales a v soutěsce, ze které bohužel není úniku. Po nesčetných debatách a obavách ze soutěsky Narnia, o které se vypráví legendy, kdy po jejím překonání již není cesty zpět, se rozhodujeme vyrazit. Přeje nám štěstí, podmínky jsou příznivé. V celém Ekvádoru je nízký vodní stav a to je přesně to, co je na řeku Cofanes potřeba. Nakupujeme jídlo, balíme spacáky, hamaky, mačety a vyrážíme na 8 hodin dlouhou jízdu do jediné vesnice u řeky jménem La Sofía.

vyzadujiPřijíždíme navečer a rozbalujme tábor ve venkovních šatnách místního fotbalového hřiště, otvíráme lahev rumu a usínáme s očekáváním zítřka. Začíná naše noční můra. Celou noc prší, není se co divit, vždyť jsme v deštném pralese. Brzy ráno vstáváme a s obavou běžíme zkontrolovat vodní stav. „Uff…vypadá to dobře, moc nám to nenastoupalo,“ hlásí jeden z nás. Snídáme banány a sušenky, rychle se balíme a vyrážíme na vodu. Jenže než se za hodinku dostaneme zpět k vodě k vodočtu, vodní stav se blíží doporučovanému maximu. S obavami sledujeme vodočet něco přes půl hodinu a čekáme, co se bude dít – nepatrně voda pořád stoupá. Co teď? Koukáme navzájem na sebe. Hlasujeme ... 5:1, vyrážíme.

vyzadujiNení čas, první den na řece je dlouhý a není jiná cesta, než ho zdolat celý. Skoro celý úsek prvního dne je v soutěsce a spaní možné až na jejím konci. Užíváme si prvních několik kilometrů divoké vody a ani nám nepřijde, že řeka pořád stoupá. Dojde nám to, až když stojíme u legendární soutěsky Narnie, koukáme na vstupní peřej asi z 50 metrů a víme, že jsme tu za vody, za které jsme tu být rozhodně nechtěli. Vstupní peřej je „mustrun“, tedy peřej, která se nedá obnášet, a jediná cesta je zdolat ji. Jsme uprostřed deštného pralesa a za vysoké vody a v situaci, která nás strašila posledních pár dní a nocí. Nikomu z nás se nechce jet první, všichni mlčky dlouho koukáme na peřej pod námi a přemýšlíme, co teď. Po minimálně půlhodinovém zkoumání a vymýšlení, kudy to obneseme, je možná cesta pouze po vodě. Víme, že je potřeba úplně napravo asi 3 metry vysoký skok “boofnout“, neboli skočit na placku, aby se kajak nezapíchl do vody. Za normálního vodního stavu je obtížné se do pravé cesty dostat a pak jedete peřej tvz. na zmizíka, kdy vás peřej zašlape hluboko pod vodu a vypustí daleko za ní.

Vysoký vodní stav nám ale naštěstí otevřel v nájezdu dámskou cestu a nakonec se nám všem daří jet pravou cestou a úspěšně vstupní peřej Narnie zdolat.

…a ty další

vyzadujiPo počáteční euforii, že nejtěžší peřej je za námi, se blížíme k druhé. Známe ji z videa a víme, že ideální cesta je vlevo. Jenže za našeho vodního stavu se v nájezdu dělá veliký válec, který brání v ideální cestě. Při snaze ho objet se nakonec ukazuje veliký problém dostat se do správné lajny a peřej nás některé pohlcuje a nutí opustit kajak. Plavání je nepříjemné a na dlouhou plíci s očekáváním, kdy vás peřej pustí. Nazvali jsme tuto peřej 50:50, tři z šesti jsme tu zaplavali a já byl jeden z nich. Měli jsme veliké štěstí a všechno naše vybavení jsme odlovili, nic nám neuplavalo. Nedokáži si představit, co bychom si počali, kdyby nám tu uplaval kajak - v soutěsce, z které nelze utéct - uprostřed pralesa.

Po plavací vložce nám nezbývá nic jiného, než pokračovat dál. Není jiná cesta, jsme tu a musíme dolů po řece. Den je dlouhý a voda pořád stoupá z dalších a dalších přítoků. Následují těžké peřeje, kde většina za tohoto vodního stavu jsou mustruny bez možnosti prohlížení a obnesení. Ukazuje se, že legendární vstupní peřej Narnie byla nakonec jedna z lehčích peřejí na řece. Jsme utahaní, atmosféra by se dala krájet, moc toho nenapovídáme, každý se soustředí na svůj výkon. Saháme si skoro na dno fyzických i psychických sil.

Konečně dorážíme k místu, kde řeka tvoří několik nesjízdných peřejí s nutnou obtížnou obnáškou včetně tahání kajaků na laně a šplhání po obřích kamenech. Všichni jsme si v duchu oddechli, víme, že již se blíží konec prvního dne. Už nás čeká jen přenáška se startem z kamene vedle děsivé peřeje, kam si taháme kajak na laně, a skáčeme do rozbité vody odtékající do jeskyně s kládou, kam nikdo z nás opravdu nechce. Jenže jiná cesta neexistuje. Musíte se překonat. Všechny nás těší, že po této přenášce nás čeká poslední peřej a jsme ze soutěsky venku. Přenášku i poslední peřej prvního dne zdoláváme a jsme rádi, že všechno dobře dopadlo.

vyzadujiNa spací místo soutoku dvou řek jsme dorazili půl hodinu před setměním po 9 hodinách na vodě. Jsme unavení, dáváme si k večeři studené smažené nudle od Giny a uléháme pod plachtu do zavěšených hamak. Usínáme uprostřed deštného pralesa, posloucháme zvuky nesoucí se tmou a všichni se modlíme, ať v noci neprší. Přejeme si, aby nám voda klesla, nebo alespoň nestoupla ještě více. Naše prosby jsou vyslyšeny a pršet začíná až ráno. S radostí zjišťujeme, že řeka klesla o půl metru, rychle se balíme a vyrážíme na poslední 4 hodiny pádlování. Řeka je o něco lehčí, a tak si jízdu konečně trošku užíváme. Zdoláváme druhý den, a to s jedním plaváčkem a několika eskymáky. Jsme tu, smějeme se a jsme rádi, že už to máme za sebou.

Na řeku Cofanes nikdo z nás do konce života nezapomene. Pro mě to byla po psychické stránce jedna z nejtěžších řek vůbec. Konečné zúčtování jsou 4 plaváčci a 19 eskymáckých obratů za 13 hodin na vodě 55 km řeky. Následující pobyt v Ekvádoru si již užíváme. Přesouváme se do města Tena a sjíždíme řeky Holin a spodní Misahualli až do soutoku s řekou Napo. Pěkné zakončení našeho pobytu. Výlet do Ekvádoru byl nádherný a nakonec se všichni shodujeme, že bychom na Cofanes vyrazili znova a doufali v příznivější vodní stav.

Martin Bouzek

vyzadujivyzadujivyzaduji

Zveřejněno: 12.03.2018 – Kateřina Drmlová ; Přečteno 872 x
Vytisknout